Expedice Hoverla a Koločava 2010 - II.díl
Trochu znaveni procházkou se vracíme ke své bytné. Odpolední káva, chvíle odpočinku a přesun na vlakovou zastávku. Před pátou hodinou odpolední nám odjíždí vlak do Chustu.
Vlaky tu jezdí tak často, že by se podle nich mohly nastavovat hodinky... ale tak maximálně na zimní a letní čas. Proto úmyslně neuvádím přesný čas odjezdu. Ten tu stejně nikdo nedodržuje. Zpoždění už dosahuje 20 minut, když se dáváme do řeči se čtyřmi trekery ze severních Čech. Vrací se už domů.
Upozornili nás na „řídký případ s hustým běháním“, který si odnesli z Koločavy a trápil je dva dny na přechodu Polonin. Tuto informaci prvotně přijímáme s úsměvem. Při podrobnějším popisu situace, nás však smích opouští.
Měníme raději téma. V průvodci nalézáme telefonní kontakt na Českou četnickou stanici v Koločavě a objednáváme si tolik vytoužené šašliky. „Budou“: zvolal Honza dotelefonujíce.
„Paráda. Teď už jen stačí, aby přijel ten vlak.“
Najednou se v dáli objevuje sergej s pěti vagony. Jede opravdu „závratnou“ rychlostí. Takže přes koleje těsně před vlakem ještě stačil přehopsat nějaký starší domorodec na motorce, mladá maminka s kočárkem a dvě postarší ubytovací „lovkyně“ turistů.
Na peróně to teď vypadá, jak před čerstvě vyrojeným úlem a tak se snažíme probít do přední části. Vystoupivšímu děžůrnemu hlásíme stanici Chust a nasedáme do námi již známého velkoprostorového lůžkového vozu. Ukládáme bágly, sebe a vyrážíme na 30 km dlouhou cestu.
Děžůrný od nás kasíruje po pěti UAH (12,50 Kč). Peníze ukládá do náprsní kapsy a o lístku si necháváme zdát. Hlavně když jedeme. Jak by to dopadlo v případě kontroly revizorem však nechci raději domyslet.
Jízdní doba něco přes hodinu. Výpočet průměrné rychlosti tedy není moc těžký.
Do Chustu přijíždíme okolo půl sedmé. Poslední autobus do Koločavy odjel před půl hodinou. Tam jsou naše šašliky.
Nabízí se dvě možnosti. Buď přespíme a počkáme na raní spoj a nebo využijem místních maršrutek. Vidina šašlíků však staví do popředí variantu č.2 a my licitujem s jedním místním „taxikářem“ o jízdném do Koločavy. Chce 40 UAH (100 Kč) na hlavu. Zprvu se to zdá být cena vysoká. Snížit ale nechce. Nakonec však nasedáme.
Se šikovností jeho vlastní nás jeho devítimístná dodávka „pozřela“ i s bagáží jako nic. Přibírá ještě jednu mladou „pionýrku“ a plně vytížení a vyrážíme vstříc svému druhému hlavnímu cíli naší expedice. Za „pavučinu“ na jeho rozbitém předním skle by se nemusel stydět ani žádný pavouček.
Cesta zprvu ubíhá v poklidu. Nálada ve voze je veselá. Těšíme se na šašliky a nějaké to „orosené“. Čím blíže k horám, tím se však cesta zhoršuje a s ní se snižuje i rychlost. Bdělost posádky se pomalu houpáním vytrácí a co hůře, začíná nám usínat i řidič.
Naštěstí se cesta zhoršila natolik, že musí začít kličkovat mezi výtluky a tím se nám udržuje
alespoň ve stavu polobdělosti.
Do Koločavy přijíždíme v pořádku, asi za hodinu a nějaké drobné. Nezbytné příjezdové foto s valašskou vlajkou před českou četnickou stanicí a již zjišťujeme ceny ubytování. Ve stanici nocleh za 60 UAH (150 Kč) bez snídaně, 80 UAH (200 Kč) se snídaní. Naproti v dřevěnici chce po nás tetka 35 UAH (87,50 Kč) i se saunou. Dle informace vedoucí stanice se ale tetka na stanici jenom přiživuje.
Toho Bohdá nebude, abychom podvratné živly v jejich nekalé činnosti podporovaly a proto necháváme vydělat českou četnickou stanici. Pokoje jsou velmi pěkné, obložené dřevem. Sprcha s teplou vodou a evropským záchodem (nesmí se však do něj házet toaletní papír, ten patří vedle do koše). V zadním traktu se budují nové pokoje pro hosty. Je vidět, že se to tu o to majitelé opravdu starají.
Na čepu ukrajinské pivko za 5 UAH (12,50 Kč), tak vlažíme svá hrdla a s napětím očekáváme hřeb večera - šašliky. Už se otáčí venku na grilu.
Setkáváme se s dalšími českými trekery a rozebíráme plány cest. Ráno je čeká výstup na horu Topas a trek dále po Poloninách. Na pivko se stavil mimo jiných i jeden místní řidič Kamazu. Slovo dalo slovo a již domlouváme spolu s novými přáteli možnost na Topas se vyvézt. Oni by pokračovali dále a my bychom absolvovali na lehko sestupový trek zpět do Koločavy. Plán druhého dne je jasný.
Po vynikajícím boršči už zavoněli i šašliky na stole a tak se do nich pouštíme. Radost něco takového jíst. Pár piveček navrh a jdeme do hajan.
Pátek 13.8. – den sedmý
Koločava
V půl sedmé ráno jsme všichni nastoupeni před stanicí a očekáváme příjezdu našeho řidiče.
Sedm hodin... Půl osmé.... Po předchozích zkušenostech se ničemu nedivíme a vyčkáváme. Po deváté hodině přijíždí náš řidič na skutru a sděluje nám, že dnes už nikam nejede. Výmluva střídá výmluvu. Naši přátelé tedy vyrazili na Topas po svých a naše expedice přehodnotila plán dne. Cesta nahoru a zpět totiž trvá 10-11 hodin, na což je již pozdě.
Mezi tím z protější branky vyvedla stařenka krávu na cestu a vrátila se zpět do svého stavení. Kráva neomylně zahnula doprava a odešla středem cesty. Po chvíli nás minuly ještě další tři krávy a asi pět koní ze sousedství, jdoucí, také sami, stejným směrem.
Vyrážíme tedy po stopách Nikoly Šuhaje Loupežníka. Naše putování začíná ve střední části Koločavy na starém hřbitově. Hledáme hrob Nikoly a jeho ženy Eržiky. Nejsme si jisti a proto povoláváme na pomoc nedaleko stojící skupinku místních mládežníků. Neomylně nám ukazují oba hroby a naše odměna 5 UAH jim právem náleží. Pár fotografií na památku, odlovená geocache a pokračujeme v „krasojízdě“.
Toník má od sluníčka spálenou pusu a proto vzal za vděk místní lékárnou. Na všechny jím vyřčené problémy dostal jedinou odpověď: „SPASATEL“, což je v překladu Spasitel.
Je to mast k zevnímu užití s nelibou vůní. Co však ji nelze upřít, jsou blahodárné účinky. A nebo možná, že i spálená kůže má svou hrdost a proto, než by se nechala natírat tím „smradem“, raději se urychleně zahojila.
Pivko v místním obchůdku a vyrážíme dále lační po informacích. Míjíme naši četnickou stanici a směřujeme na opačnou stranu Koločavy. Cesta nás neomylně zavedla až k dřevěnému kostelíku sousedícím s honosnějším, na první pohled, mladším pravoslavným kostelem. Prvně navštěvujeme kostel novější. Dovnitř nás pouští mladá holčina a tak se můžeme kochat jeho nádhernou výzdobou. Každého, kdo viděl pravoslavný kostel musí tato stavba zaujmout již z dáli, lesk kopulí, barevnost a členitost. Prostě symbol bohatství a krásy zasazený do chudého kraje.
Vracíme se zpět ke starému dřevěnému kostelíku, kde se od místního učitele dějepisu, který zde v průběhu prázdnin provází turisty, dozvídáme spoustu zajímavého, jak o stavbě samotné, tak o historii Koločavy. Kostelík pochází z roku 1789, byl třikrát přestěhován a je postaven bez jediného hřebíku. Perličkou v jeho historii je období sovětské nadvlády, kdy byl kostelík využíván jako Muzeum ateismu.V těsném sousedství se nachází hroby mladých českých četníků, které měl na svědomí právě Nikola Šuhaj Loupežník.
Na Ukrajině je viditelný ještě jeden zvláštní úkaz. Myslím tím otevřené kanály. Mnohdy jsou to tak velké otvory, že by se do nich schovali i tři trekeři i s báglama. Proto doporučuji obezřetnost, hlavně v nočních hodinách.
Máme toho šlapání málo a tak se vydáváme do muzea Velké Selo. Cestou míjíme opět naši četnickou stanici, starý hřbitov s Nikolou a Eržikou, malinký domeček, kde za Olbrachta sídlila česká škola, katolický kostel a na březích říčky Terebly velké množství prázdných PET lahví. Ty se zde uskladňují proto, aby je mohla jarní velká voda „zrecyklovat“. Jak jednoduché. Nevím, kde mi pořád hledáme v likvidaci odpadů nějaké problémy.
Muzeum Velke Selo je krásný neustále se rozrůstající skanzen s původní architekturou. Nechybí ani vzpomínka na již zrušené úzkorozchodné dráhy , umístěná do několika zachráněných vagonů s parní lokomotivou v čele.
Krásný výlet. Vracíme se plni dojmů do svého přechodného bydliště a už se těšíme na pár orosených a něco k zakousnutí.
Zasedli jsem ke stolu a objednali si vše, co mohlo uspokojit naše potřeby. V tom se u nás zastavuje jeden místní žíznivec a dotazuje se zda jsme Češi. Po kladné odpovědi nám sdělil: „Ja Vas v šesděsjatom vosmom asvabadil na tanke“. Výrazy našich tváří patrně dávaly jasně najevo, že se asi nebudeme shánět po šeřících pro svého osvoboditele a proto nepochopen odešel. V tom se na ulici ozvalo zabučení. Po pěti minutách nám to nedalo a někteří se šli podívat. U protější branky stála naše již známá kráva a dožadovala se vstupu do stavení. Stařenka už asi trochu nedoslýchavá a tak jí ještě asi další dvě minuty trvalo, než si pro stračenu přišla. Jenom se branka zaklapla, přehnali se okolo sousedovi koně. Zařízené to tady mají vskutku ohromně. Je škoda, že naše cesta končí a čeká nás návrat do naší domoviny.
Sobota 14.8. – den osmý
Koločava – Mukačevo – Užhorod – Čop – Čierna nad Tisou – Košice - Walachian Kingdom/Olomouc
Ráno odjíždíme autobusem ve čtyři třicet. Vybrali jsme si spoj, kterým se stala cesta delší, ale o to horší. Asi po čtyřech hodinách podřimování zastavujeme ve městě Mukačevo. Chce se mi na „malou“ a proto žádám řidiče, aby posečkal. Neřeším okolo stojící a počnu vykonávat potřebu u prvního kandelábru. Nebyl jsem ani ve střední fázy vylučovacího procesu, když se zavřely dveře a autobus se rozjel. Lekl jsem se tak, že nebyl problém proces okamžitě ukončit a současně běžíce a zapínaje si rozporek, už bouchám na dveře autobusu. Řidič pochopil, zastavil a já mohl pokračovat domů. Pocit „nedomočeného“ nebudu popisovat.
Po další hodině zastavujeme v Užhorodu. Rychlý přesun do druhého autobusu směr Čop, kde jsme měli nastoupit do vlaku směr Čierna nad Tisou. Jaké bylo naše překvapení, když námi internetem vyhledaný spoj na odjezdové ceduli uveden byl , ale vlak prostě nejel. Čekat do pěti hodin odpoledne se nám nechce a tak hledáme další alternativu.
Nabízejí se nám místní taxikáři. Cena není zrovna malá a smlouvat s námi nechtějí. Po poradě nakonec na jejich částku přistupujeme a už si to fičíme na pěší přechod Velké Slemence. Dále máme domluvený odvoz kolegou Mirkem, který nás na dvakrát dovezl do Čiernej nad Tisou. Za což mu dodatečně vřelý dík, neboť finanční hotovost odmítl.
Jenom pro zajímavost z Čopu je to po kolejích do Čiernej nad Tisou asi osm kilometrů a po cestě asi šedesát. Absence silničního přechodu se tak pěkně prodraží.
V nádražní restauraci oběd a pivko a už sedíme v panťáku do Košic. Cesta z Košic probíhá již bez problémů a tak přijíždíme domů ještě tentýž večer, ve čtvrt na deset.
Další tři dny nás všechny postihl řídký případ z hustým běháním, avizovaný trekery v Solotvinu, ale pro nás se štěstím, že to bylo až doma.
Plní dojmů a s prázdnými střevy spřádáme plány na další expedici ..........